Nahrávám...
Nahrávám...
Narozen 14. července 1902 v malé vesnici Arnolec u Polné. Druhý den pokřtěn ve farním chrámu ve Zhoři jako Josef Jindřich. Vyrůstal se čtyřmi sourozenci v rodině Josefa Toufara st., hostinského, sedláka a starosty obce. Rodným domem mu byla hospoda se sálem, která byla středem života obce. K hostinci patřilo také rozlehlé hospodářství (44 hektarů polí a lesů, koně, krávy, včelstvo a ovocný sad), což pro rodinu znamenalo celoroční usilovnou práci.
26. července zemřela v mladém věku matka Marie Toufarová, rozená Mokrá. Dle svědectví pamětníků byla pracovitou, hodnou a zbožnou ženou. Matčina smrt hluboce zasáhla osmiletého Josefa. Toufarův otec se po smrti manželky podruhé oženil s Kateřinou Kasalovou (1872–1948).
Dle svědectví vrstevníků a příbuzných si Josef již jako malý chlapec rád hrával na kněze. Často vylezl na sehnutou arnoleckou vrbu, pod kterou shromáždil děti ze vsi a cosi jim kázal. V roce 1914 podal přihlášku do Borommea v Hradci Králové, což byla střední škola připravující možné budoucí kandidáty kněžství ke vstupu do semináře, jenže vypuknutí 1. světové války a následné válečné události Toufarovo přijetí znemožnily.
Josef Toufar ukončil školní docházku v arnolecké obecní škole a zůstal pracovat doma v hostinci a přilehlém hospodářství.
Jako dvacetiletý mladý muž nastoupil základní vojenskou službu v Brně k 10. pěšímu pluku Jana Sladkého Koziny. Po splnění prezenční služby byl v září 1923 propuštěn a přeložen do zálohy. Vrátil se domů a patřil k aktivním iniciátorům společenského života arnolecké mládeže – spoluorganizoval poutě a místní slavnosti, chodíval na taneční zábavy, rád tancoval i zpíval, hrál na kontrabas v místní hudební kapele. Stále pracoval doma na statku a v hostinci.
Začal studovat Odbornou hospodářskou školu v Polné. Otcova smrt 26. června, finanční dědictví a bratrův příslib, že s manželkou převezmou hospodu a hospodářství, umožnily šestadvacetiletému Josefu Toufarovi jít konečně studovat střední školu - gymnázium v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě. Bylo třeba složit maturitu, aby mohl vstoupit do kněžského semináře.
Začátek října 1928 vzbudil v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě úsměvný rozruch - do gymnaziální primy mezi jedenácti a dvanáctileté žáky nastoupil šestadvacetiletý muž Josef Toufar, kterému spolužáci začali laskavě přezdívat „děda“ a který na otázku, proč se přihlásil na náročná studia v tak pozdním věku, jasně a odhodlaně odpovídal, že usiluje naplnit svoji touhu – stát se knězem a sloužit lidem.
V červnu 1935 Josef Toufar maturuje na gymnáziu v Chotěboři, kam před tím přestoupil na radu otcovského přítele, básníka a katechety P. Františka X. Boštíka. Stává se také kronikářem obce Arnolec. V tomto roce vstupuje do kněžského biskupského semináře v Hradci Králové.
Spolužáci ze semináře vzpomínali na Toufarovu nevšední píli a houževnatost, se kterou studoval. A připomínali jeho zbožnost, která byla mužná a vroucná.
Po okupaci nacistickým Německem a po vypuknutí II. světové války byl jáhen Josef Toufar 29. června 1940 na svátek sv. Petra a Pavla biskupem Mořicem Píchou vysvěcen v Hradci Králové na kněze. Slavná primice se konala v rodném Arnolci a zúčastnily se jí stovky občanů, Toufarových přátel, spolužáků a duchovních. Novosvěcenec Josef Toufar si nechal na primiční obrázek s podobenkou tehdy ještě blahoslavené Anežky České natisknout prosbu: „Za hlasem Tvým jsem, Pane, šel, dej sílu duši mé.“
Prvním Toufarovým kaplanským působištěm se stala rozlehlá farnost městečka Zahrádka u Humpolce, ke které patřilo rozsáhlé území s dvanácti obcemi, třemi kostely a poutní kaplí a se sedmi školami, ve kterých se každý týden vyučovalo náboženství. Farnost čítala kolem 3.000 farníků. Kaplan Josef Toufar přišel na své první působiště již jako zralý, vyrovnaný a svěží muž a naprosto otevřeně a upřímně tu žil své kněžské povolání. Pomáhal lidsky a duchovně formovat mládež, za války byl oporou svým farníkům a kryl řadu protinacistických aktivit. Opravuje kostely, pomáhá místním židovským rodinám i sociálně slabým, nebojácně a vlastenecky káže. Z Toufarovy kněžské pastorace a inspirace se zrodila tři kněžská povolání, mezi nimiž vyniká postava Mons. prof. Karla Vrány, významného českého filozofa, teologa, esejisty a vydavatele.
Po skončení II. světové války může P. Josef Toufar naplno rozvinout své pastorační aktivity. Zakládá v obci Sdružení katolické mládeže, které shromažďuje 250 mladých lidí z celého kraje a s nimi pořádá duchovní obnovy, exercicie, poutě, modlitební setkání, vzdělávací večery, přednášky, taneční zábavy, sportovní akce, divadelní představení atd. Ve své činnosti je inspirován pastorací sv. Dona Bosca. Mnohé žáky doučuje a připravuje na zkoušky, zařizuje pro ně ubytování a podnájmy, zajímá se o jejich starosti.
Po komunistickém puči v únoru 1948 vystoupili komunističtí funkcionáři v Zahrádce a na okrese Ledeč nad Sázavou, kteří začali agresivně na hradeckém biskupu Píchovi požadovat Toufarovo přeložení ze Zahrádky do jiné farnosti. Důvod – P. Josef Toufar byl v Zahrádce vyhraněnou osobností a autoritou, která překračovala hranice církve a to ateistickým ideologům a jejich sluhům překáželo. Na podporu Josefa Toufara a tedy proti jeho přeložení do jiné farnosti tehdy vznikla v Zahrádce a okolí petice, kterou podepsaly tři tisíce farníků, ale také lidé jiného vyznání i občané stojící mimo církev. Pod nepolevujícím politickým tlakem nakonec sám Josef Toufar rezignuje. A biskupskou konzistoř žádá o přeložení do nedaleké farnosti Číhošť, kam se stěhuje 16. dubna 1948.
„Jako nejzavilejší hlava místní reakce řádil v obci farář Josef Toufar. Přesto, že sám byl nejdříve dělníkem a farářem se stal až kolem své třicítky, pracoval jako poslušný sluha papežův a tím si vysloužil i nucený odchod ze Zahrádky.“
V novém číhošťském působišti (farnost Číhošť s přilehlými obcemi čítala kolem 1200 katolíků, patřilo k ní osm vesnic a sedm škol; v té době P. Toufar také vypomáhal v sousední farnosti Zbýšov) se hned a odhodlaně pouští do díla – do duchovní obnovy i oprav. Angažuje se v obecních záležitostech – upravuje okolí chrámu, pomáhá starým lidem vymáhat důchody, iniciuje vznik poštovní pobočky, zařizuje v místě zubařskou živnost atd. Obětavost a vysoká aktivita v pastorační činnosti – to jsou erbovní znamení jeho úsilí.
Mezi lety 1948–1949 zesiluje tlak československých komunistických orgánů na podřízení si katolické církve. První vlna, trvající od února 1948 zhruba do dubna 1949, byla časem, kdy se mocenský aparát snažil zlomit církevní odpor taktickou dohodou, což pro komunisty skončilo neúspěchem. Církev se odmítla podrobit marx-leninské ideologii a diktatuře. Komunistický aparát přechází do otevřeného boje. Chce si podrobit katolíky silou. Vyjádření komunistických lídrů připomíná slovník vojenských velitelů.
Prezident Gottwald požádal církevní šestku, aby rychle připravila kompromitující materiál proti církevním představitelům. Připravuje se útok proti klášterům a jsou schváleny nové zákony a vládní nařízení, s jejichž pomocí měla být legislativně zakotvena podřízenost římskokatolické církve státu. V této složité politické situaci se P. Josef Toufar pokouší obstát se ctí. Nevystupuje radikálně proti komunistickým funkcionářům, je si vědom odpovědnosti za chod farnosti, a tak se vše pokouší řešit domluvou a osobním jednáním.
„Vyjasnily se fronty. Vatikán a biskupové se nehodlají dohodnout, přebírají roli kontrarevoluce domácí i cizí. Proto i my musíme změnit taktiku. Izolovat církevní hierarchii, a tak připravit půdu, abychom jim mohli zasadit další a poslední, zdrcující ránu.“
(29. června 1949)
Do této dramaticky rozbouřené doby přichází zvláštní znamení. 11. prosince 1949 (tehdy III. neděle adventní) se v číhošťském kostele, právě ve chvíli Toufarova kázání, podivuhodně rozkývává dřevěný oltářní křížek a zůstane stát nakloněn a zkroucen ke kazatelně s mírným převisem. Záhadný úkaz vidělo 20 svědků.
„/.../ a tu ku konci kázání jsem pravil: Uprostřed vás stojí, kterého mnozí neznají, zde ve svatostánku je náš Spasitel. A při těch slovech jsem ukázal na oltář. A tu všichni, kteří se podívali směrem ruky, viděli, jak kříž na svatostánku se začal naklánět. Nejprve (když se díváš k oltáři) napravo, pak zase nalevo, zase zpět napravo a nalevo a pak se zastavil uprostřed, ale již se nedíval k hlavním dveřím, ale celý se natočil směrem na kazatelnu. Také se vychýlil dopředu tolik, že za normálního vychýlení se musí zhroutit. Vidělo to 19 lidí, vesměs dospělých, z nichž řada mužů, všichni úplně zdraví a normální. Kteří to viděli, pod přísahou to napsali do protokolu, a ti, kteří byli vyšetřováni od SNB to četníkům potvrdili, že to nebyla ani sugesce, ani zrakový klam. Je vyloučen i magnetismus nebo elektřina, neboť svatostánek i kříž jsou úplně ze dřeva a ani světlo na oltáři nebylo. Všichni v tom vidí nějaký zvláštní, nadpřirozený úkaz, který se přirozeným způsobem nemůže vysvětlit.“
(11. ledna 1950)
„Asi tak vprostřed kázání ukázal pan farář na oltář, já jsem se tam podívala a viděla jsem, že se křížek asi dvakrát pohnul.”
„Dne 11. 12. 1949 ke konci kázání v kostele v Čihošti viděl jsem v době, kdy farář Toufar ukázal levou rukou ke svatostánku, jak se pohnul křížek a myslím, že nejprve doleva a to asi na 45 stupňů, pak se několikráte ještě zakýval a zůstal stát.”
„Já jsem se v té chvíli podívala na oltář, pan farář učinil tato slova: „Zde ve svatostánku je náš Spasitel“ a v té chvíli jsem viděla, jak křížek se vychýlil doprava a pak doleva, pak zase doprava a zase doleva a potom zůstal stát.”
Událost v Číhošti se roznesla po celých Čechách a do zapadlé vesnice se sjíždějí stovky poutníků i zvědavců. Situace, která se nehodí do scénáře komunistické straně, bojující v té době proti církvi otevřeně a nepokrytě. Po pár týdnech státní aparát rozjíždí zbrkle drtivou akci, na kterou kladou špičky stranického aparátu (komunistický prezident Gottwald, ministři Čepička a Kopecký) velký důraz – využít této příležitosti a vypořádat se s nepřítelem - katolickou církví. Faráře donutit ke lživému doznání, že sám hýbal křížkem a ukázat tak křesťanské náboženství jako podvodné opium pokrokového lidstva. Josef Toufar má být pak veřejně, před celým národem obviněn v politickém vykonstruovaném soudním procesu z toho, že jako podvodník s křížkem hýbal za pomoci gum a pér.
P. Josef Toufar je ve večerních hodinách 28. ledna 1950 tajnou státní bezpečností unesen z číhošťské fary, odvezen do valdického vězení a tam brutálně vyslýchán speciální sedmičlennou Instruktážní skupinou Státní bezpečnosti. Jenže něco „neklape“ – technikům od StB se v číhošťském kostele podvodný mechanismus nedaří sestrojit tak, aby fungoval, a kněz Josef Toufar ve valdických kobkách bude po následující čtyři týdny trápen a sadisticky ubíjen k smrti. Nemá se k čemu přiznat, je nevinný.
25. února 1950, kolem půl deváté večer, v den druhého výročí komunistického převratu, Josef Toufar umírá po operaci ve Státním sanatoriu v Praze v Legerově ulici. Následně je pitván a jeho mrtvé tělo zahrabáno v hromadném hrobu na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Toufarova jména je však propagandisticky zneužito v právě natáčeném filmu Běda tomu skrze něhož přichází pohoršení.
„Pacient byl nahý, protože mám před očima dodnes celé jeho tělo. Viděl jsem, že je pokryto modřinami velikosti tak za polovic dlaně. Na prsou, na břiše, na nohách, na pažích... všade. Neostýchám se použít slova vražda!“
Teprve až po čtyřech letech je Toufarově neteři Marii Pospíšilové sděleno, že její strýc, kněz Josef Toufar, byl v roce 1950 následkem prasknutí žaludečního vředu operován, že tento zásah zůstal bez výsledku a pacient zemřel.
Případ Josefa Toufara a jeho politické zákulisí na stránkách deníku Lidová demokracie poprvé veřejně popisuje novinář a spisovatel Jiří Brabenec. Je také odhalen velitel Instruktážní skupiny StB Ladislav Mácha. Násilnou smrt P. Toufara vyšetřuje Vyšší vojenská prokuratura v Táboře.
Ladislav Mácha, velitel Instruktážní skupiny StB, který trýznil P. Josefa Toufara, byl odsouzen 23. listopadu 1998 Obvodním soudem pro Prahu 6 za těžké poškození na těle a zneužití moci úřední a služební k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Mácha se proti tomuto verdiktu odvolal a městský soud v Praze potvrdil 1. listopadu 1999 závěr Obvodního soudu pro Prahu 6, snížil však trest odnětí svobody na dva roky nepodmíněně. Mácha několikrát odmítl ze zdravotních důvodů nastoupit výkon trestu. Výkon trestu nakonec nastoupil 16. ledna 2002 v Praze na Pankráci a po uplynutí poloviny trestu, v lednu 2003, byl z brněnské věznice podmínečně propuštěn.
Vychází ucelený knižní životopis P. Josefa Toufara Jako bychom dnes zemřít měli od Miloše Doležala.
Biskupská konference dala souhlas se zahájením beatifikačního procesu P. Josefa Toufara.
Na svátek svaté Anežky České bylo exhumováno tělo P. Josefa Toufara z ďáblického hřbitova a po odborných expertizách bude uloženo v Číhošti.
Ostatky P. Josefa Toufara prošly po archeologickém ohledání důkladným antropologickým výzkumem a genetickou identifikací. Za přítomnosti rodiny P. Toufara, královéhradeckého biskupa Jana Vokála a dalších zainteresovaných účastníků byly pak ostatky číhošťského mučedníka uloženy dopoledne 10. července 2015 v pražském antropologickém ústavu do kovové schrány, zapečetěny a převezeny do Číhoště na Vysočinu. A tam, v kostele Nanebevzetí Panny Marie, slavnostně uloženy v neděli 12. července 2015 při bohoslužbě do hrobu – 65 let po násilné smrti.
